Fandom

Ekonomický klub Wiki

Sociální percepce a osobnost

46stránek na
této wiki
Add New Page
Diskuse0 Share

Ad blocker interference detected!


Wikia is a free-to-use site that makes money from advertising. We have a modified experience for viewers using ad blockers

Wikia is not accessible if you’ve made further modifications. Remove the custom ad blocker rule(s) and the page will load as expected.


Otázka č. 2: Sociální percepce a osobnost; percepce a sociální percepce, chyby v sociální percepci, atribuce a základní atribuční chyba, struktura osobnosti a sebepojetí (např. S. Freud, ch., H. Cooley, E. Erikson), teorie morálního vývoje (L. Piaget, L. Kohlberg), role, typy konfliktů rolí, Zimbardův vězeňský experiment, sociální učení a socializace, aplikace výše uvedených témat na pracovní prostředí

Percepce a sociální percepce

Percepce = vnímání = zachycuje to, co v daný okamžik působí na smysly, informuje o vnějším světě (barvachuť) i vnitřním (bolest, zadýchání). Vnímání je subjektivním odrazem objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů. Umožňuje základní orientaci v prostředí, respektive v aktuální situaci. Výsledky vnímání jsou počitky a vjemy.

Sociální percepce = poznávání druhých = proces, v němž poznávající subjekt usuzuje z vnějších projevů druhého jeho vnitřní psychické charakteristiky, aby mohl lépe reagovat ve vzájemném vztahu.

Nezahrnuje jen vidění druhého, ale i vidění sebe sama.

Percepce podstatně ovlivňuje sociální komunikaci.

Složky sociální percepce:

-          Expektační – vycházející z očekávání. Připravenost celkově vnímat určitým způsobem ,,zaostřenost“ – výběrová citlivost pouze na určité jevy a projevy

-          Afektivní – vycházející z emocí. „Nabuzují“ či častěji „utlumují“ aktuálně vnímané děje.

-          Atributivnípřisuzující. Tendence přisuzovat určité vnitřní a vnější charakteristiky

Chyby v sociální percepci =chyby v posuzování (percepční stereotypy)

·         Halo-efekt – nejčastější chyba při vnímání či posuzování lidí.

Celkový hodnotící pohled na člověka je redukován na hodnocení nějakého, většinou výrazného (ne však již podstatného) znaku osoby. Tento znak jednak odpoutává pozornost od dalších zjevných charakteristik osoby, jednak zabarvuje vnímání osoby.

Také ostatní charakteristiky osobnosti jsou nazírány „skrze“ pocit, který nápadný znak vyvolal.

·         Efekt novosti – vliv na utváření dojmu o jiném člověku mívají nejnovější informace

·         Logická chyba – každý člověk má tendenci cokoliv „vidět a zvláště hodnotit“ podle toho, jak se mu to „jeví logické“. Problémy způsobuje subjektivně zkreslené vnímání.

·         Efekt shovívavosti – (chyba mírnosti, efekt dobroty) a efekt přísnosti – takto je označována tendence hodnotit rozdílně lidi, ke kterým má pozorovatel kladný vztah, a lidi, k nimž má již (třeba i na základě zkušenosti) výhrady nebo zřetelně negativní postoj. Nejde o kalkulativní „nadržování“, jde opět o chybu způsobenou spíše nedostatečným náhledem takové tendence.

·         Chyba centrální tendence – se projevuje zejména při posuzování většího počtu osob. Jedná se o tzv. škatulkování. Bývá důsledkem nejistoty posuzování a obav důsledků.

·         Chyba kontrastu – se projevuje jako tendence přiřazovat lidem vlastnosti, které jsou v protikladu s vlastnostmi pozorovatele.

·         Chyba blízkosti – (chyba blízké asociace) – časová, nebo prostorová blízkost dějů vede k tomu, že jsou posuzovány analogicky. Podobné snadno označíme za stejné (významově, či obsahově)

·         Předsudky – jsou ovlivněny podvědomými tendencemi utvořenými z dříve vytvořených předpojatostí (proti národnosti, pohlaví, konkrétnímu člověku, rase, …). Jsou to nezdůvodněné, ale poměrně pevné postoje.

·         Tradice – (lidová moudrost) – je souhrnem jednoduchých zákonitostí života. Jsou většinou „po ruce“, když se chceme něčím zaštítit, nebo si „něco omluvit“.

·         Vulgarizace – je neopodstatněné zjednodušení určitých poznatků, principů, zásad … Je důsledkem především povrchního myšlení a nedostatečného zvažování.

·         Osobní posuzovací styl – je vyjádřením individuální míry přísnosti, kritičností (a naopak). Důležité je dodržování individuálního stylu. To je pro partnera vždy citelnější, než když „překládáme“ své soudy do „řeči“ partnera sami.

ATRIBUCE A ZÁKLADNÍ ATRIBUČNÍ CHYBA

Atribuce = sociálně – psychologický pojem.

-          Když se lidé dívají na svět, tak ho nevnímají jako úplně náhodné dění, ale mají tendenci připisovat věcem významy. Mají potřebu věcem rozumět a vysvětlovat si je.

Například, když vidíte někoho upadnout, můžete to přisuzovat jeho povahovým vlastnostem (nemotornost), nebo situačním příčinám (banánová slupka na zemi) anebo náhodě.

Základní atribuční chyba

= uplatňování odlišných měřítek v přisuzování příčin vlastnímu a cizímu jednání.

-          Když si vysvětlujeme naše vlastní chování, všímáme si vlivu situace, ve které se nacházíme, zatímco chování druhých si vysvětlujeme čistě na základě jejich vlastností, postojů nebo názorů.

-          Neúspěch připisujeme smůle, vině jiných, špatným podmínkám nikoli sami sobě. Ztrácím sebedůvěru.

-          Úspěch spatřujeme ve vlastních schopnostech. Chci převzí i těžší úkoly, mám sebedůvěru.

STRUKTURA OSOBNOSTI

= vnitřní uspořádání osobnosti (motivace, postoje, schopnosti…)

Znaky osobnosti:

1)       Rysy – dílčí charakteristiky jedince, vázané spíše na specifické informace (sobeckost, dominance, submisivnost)

2)       Stavy – rozpoložení, jímž citově a postojově člověk reaguje na určité situace

3)       Zkušenostní obsahy – vědomosti, praktické dovednosti

4)       Procesy a činnosti – děje, které v člověku probíhají a jejichž prostřednictvím se přizpůsobujeme svému okolí (vnímání, paměť pozornost, představivost, myšlení)

5)       Vlastnosti – stálé a obecně působící charakteristiky jedince. Na jejich základě se dá předvídat, jak se člověk v dané situaci zachová

SEBEPOJETÍ

= sociálně psychologický pojem, který vyjadřuje postoje a očekávání, která jedinec chová vůči sobě samému. Vytváří se po celý život již od prenatálního období v sociálních interakcích, jeho důležitými součástmi jsou sociální srovnání a zpětná vazba.

Člověk je objektem i subjektem vlastního poznání a hodnocení

Sebepojetí plní v životě 3 základní úkoly:

-          Orientace ve vlastní psychice

-          Hierarchie dílčích postojů (přiřazujeme váhy jednotlivým postojům)

-          Setrvačné působení v duševní činnosti (relativně stálý pohled sám na sebe, zabraňuje k nežádoucím a překotným změnám, ale nebrání k inovativnímu pohledu na svou osobnost)

S. Freud

-          dle Freuda se osobnost skládá ze tří částí, které nazval Superego, Ego a ID

Složky:

1)      ID „ono“ = nevědomá, vrozená složka, primární je dosahování slasti -> vyhledává to, co člověka uspokojuje (čistý vzduch, teplo…)

2)      EGO „já“ = řídí se principem reality, vyrovnává působení pudové (ID) a sociální (SuperEgo) složky. Vědomá, zvažuje činy a následky.

3)      SuperEgo „nadjá“ = vědomá složka, řídí se principem dokonalosti. Prahne po ideálech a nutí osobnosti jich dosáhnout

-          Naše chování řídí a způsobuje ego, které vyhodnocuje „tlak“ ze stran Idu a SuperEga:

o    Zdůrazňuje sexuální pud (pokud pudově cítíme nějakou potřebu a potlačujeme ji, neboli se ji snažíme dostat z vědomí, energie potřeby nevymizí, pouze se přetransformuje do jiné části osobnosti a může se přeměnit až v psychickou poruchu)

o    Branou do nevědomí jsou podle něj sny

-          Pokud dojde k silnému konfliktu SuperEga a Idu, který Ego nedokáže vyřešit, osobnost může reagovat třemi způsoby:

1.       Vytěsnění

2.       Sublimace

3.       Regrese

Teorie je postavena na tom, jakým způsobem člověk dosahuje slasti (neboli na něčem, co Freud pojmenoval Libido)

1.       Orální stádium (oral = latinsky ústní) – slasti dosahuje dítě pomocí úst (sání mateřského mléka). Končí růstem zubů (bolest dásní)

2.       Anální stádium – uspokojením je úleva při vyměšování, které dítě může provádět, kdy chce. Končí ve chvíli, kdy se dítě začne ovládat.

3.       Falické stádium – malé děti (4-5 let) začínají zkoumat své pohlavní orgány. V tomto stádiu se také podvědomě fixují na rodiče opačného pohlaví a rodiče stejného pohlaví berou jako „rivala“ (Oidipův komplex, Elektřin komplex).

4.       Stádium latence – mezistádium (6-11 let(, zdánlivá amnéza sexuální pudů.

5.       Genitální stádium – (12 let a výše), období, kdy je člověk schopen pohlavního styku.

Erik Erikson

Každé vývojové období popisuje jako konflikt dvou tendencí (směrů) – pozitivní a negativní.

Další vývoj je závislý na vyřešení příslušného vývojového konfliktu – psychosociální krize. Představa zraněného vnitřního dítěte, které ovlivňuje dospělý život člověka

Psychoterapie: hledání a léčba vnitřního dítěte.

Etapy lidského života dle Eriksona:

1.       První rok života – důvěra X nedůvěra – Kojenecká fáze

2.       Druhý rok – autonomie X pochybnost – Rané dětství

3.       Třetí až pátý rok – iniciativa X vina – období her (školka)

4.       Šestý rok až puberta – píle X méněcennost – školní věk

5.       Adolescence – identita X zmatek – raná mladost (zmatení rolí)

6.       Mladší dospělost – intimita X izolace – pozdní mládí (navazování vztahů)

7.       Střední dospělost – generativa (péče) X stagnace – dospělost

8.       Pozdní věk – integrita X zoufalství – zralý věk + stáří

CH. H. Cooley

Vytvořil koncepci sebepojetí tzv. zrcadlové „Já“ – to co si o mne myslí jiní. V neznámé situaci je mínění druhých hlavním vodítkem. Druzí lidé slouží jako zrcadlo, ve kterém mohu spatřit sebe

-          To, co si o sobě myslíme, formují domněnky o tom, co si o nás myslí druzí.

-          Vidíme se očima těch druhých. Nejzávažnější je pro nás mínění těch nejbližších (rodina)

-          Utváříme sebepojetí na základě mínění druhých – osob, které v období socializace s námi tráví nejvíce času – matka, otec, babička aj. Někdo nám v té době řekne, že je to špatně -> podle toho pak jednáme celý život.

Zrcadlové já se utváří ve 3 fázích:

1.       Jedinec si představuje, jak se jeví ostatním

2.       Jedinec si představuje mínění ostatních

3.       Jedinec si utváří emocionální odezvu na toto mínění – proces hodnocení sebe sama pomyslným okem druhých

TEORIE MORÁLNÍHO VÝVOJE

Naše morální vlastnosti se rozvíjejí v průběhu socializačního vývoje, a to především na základě výchovy a pod vlivem získávaných zkušeností v průběhu života.

S morálním vývojem velmi úzce souvisí NORMY CHOVÁNÍ -> psaná či nepsaná pravidla, předpisy, kterými se buď ukládá povinnost, nebo zakazuje nějaké jednání. Jsou to sociálně vymezená pravidla, rozlišující žádoucí, tolerované a zakázané projevy chování, jednání. Slouží jako regulační mechanismus (autoregulačním mechanismem je svědomí – tzn. výčitky svědomí).

Výčitky svědomí se objevují tehdy, pokud člověk neudělá to, co má, nebo naopak dělá to, co nemá. Dungují jako osobní negativní zpětná vazba.

TMV dle Jeana Piageta

-          Švýcarský psycholog

Teorii postavil na tom, že se děti odlišují od dospělých v úrovni morálního usuzování.

Rozdělil morální vývoj do dvou stádií:

1.       Heteronomní fáze

·         Děti 5-9 let

·         Období morálního realismu – pravidla a zákony chápou děti jako neměnné, je třeba je striktně dodržovat

·         Příkazy a pravidla pocházejí od dospělých a jsou vnímána jako správná, protože plynou od autorit

·         Jakékoli jednání, které není v souladu s pravidly, je špatné

·         Pravidla ještě nejsou internalizována, tedy zvnitřněna. Dosud se nestaly vnitřními regulátory chování. Děti dodržují pravidla, jen když je poblíž autorita, která je sleduje.

·         Tato fáze je charakteristická závislostí dětského chování na vnější (rodičovské) kontrole, na odměnách a sankcích

2.       Autonomní fáze

·         Děti starší 10 let (cca 10 – 12 let)

·         Děti rozumí morálce jako dodržování jejich vlastního souboru pravidel

·         Dítě se s běžnými normami chování identifikuje natolik, že je schopno jednat v souladu s nimi, i když je právě nikdo nekontroluje (např. rodiče jsou v druhé místnosti)

·         Pravidla a zákony chování jsou chápáni jako sociální výtvory přijaté vzájemným souhlasem

TMV dle Lawrence Kohlberga

-          Americký psycholog

Kohlberg definoval 6 hlavních stádií vývoje morálky, seskupených do tří obecnějších kategorií. Jednotlivá stádia jsou více méně s určitou úrovní logického myšlení a také s příslušnou úrovní rozvoje sociální stránky člověka.

1.  'Prekonvenční úroveň morálky

§  Orientace na trest – dítě vnímá každou činnost, za kterou je potrestáno jako špatnou a je proto pro něj dobré dělat ty činnosti, za které je odměňováno. Hlavím motivem je tedy strach z trestu. Klíčovou roli hraje výsledek, nikoli úmysl.

§  Orientace na odměnu – dobro je chápáno výrokem „co z toho mám já?“. Objevuje se počátek vzájemnosti – „když poškrábeš ty mě, já poškrábu tebe“.

2.  'Konvenční úroveň morálky

§  Orientace na to být hodné dítě – charakteristická je věta „správné je to, co za správné považují ostatní“. Důraz je tedy kladen na vztahy. Dítě chce plnit to, co od něj očekávají blízcí. Chce být považováno za dobrou a hodnou dceru, syna, přítele…

§  Orientace na řád a zákon – v tomto stádiu je důležité plnit povinnosti a dodržovat zákony. Lidé se cítí být podřízeni zákonům a svým závazkům.

3.  'Postkonvenční úroveň morálky

§  Orientace na společenskou smlouvu – osoba v tomto stádiu ví, že zákon nelze vzít do vlastních rukou. Je nutné se držet v mezích zákona, který byl demokraticky schválen.

§  Univerzální etika – člověk v tomto stádiu nabývá přesvědčení, že každý jedinec má právo na život, svobodu a spravedlnost.

ROLE

= je to očekávaný způsob chování a jednání člověka ve vztahu k pozici (statusu), kterou ve společnosti zastává (např. učitel, manžel).

Rolím se učíme v rámci socializace.

Člověk zastává více rolí zároveň, mění je podle toho, kde se nachází (dcera, matka, učitelka, kamarádka…)

Sociální status = postavení, pozice, kterou jedince ve společnosti zaujímá. Jsou s ním spojená práva a povinnosti.

Obligatorní role – dítě, dospělý, stařec; muž, žena; školák, pracující, důchodce

Volitelné role – svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec; učitel, soudce, prodavačka

3 základní role:

-          Rodič

o    Dodržuje zákony a pravidla, pomáhá druhým, ochraňuje slabší

o    Kritizuje druhé, panovačný, přísný, autoritativní, poučuje, uděluje příkazy a zákazy

-          Dospělý

o    Chová se vyváženě, vyzrálé jednání, jedná s rozumem, rozvahou, zkušeností a sebekontrolou, jedná asertivně, chová se racionálně, je tolerantní

-          Dítě

o    Často jedná na základě svých emocí a instinktu, je zvědavý, nezkazí legraci, často tvořivý a spontánní

o    Lze s ním dobře manipulovat, neposlouchá, nadšený zápal pro věc, pokud se mu něco nelíbí, pak je nepříjemný, hádavý, vzpurný a náladový

Konflikt rolí = neslučitelné role, jsou ve vzájemném rozporu. Příčina vzniku spočívá v odlišném přístupu k řešení problémů a jejich jiném chápání

Konflikt:

-          V rámci jedné role:

o    Úkol v časovém presu a pak si vyčítáme chyby

o    Programátor má vytvořit co nejdříve program a pak vyčítá, že v něm udělal chyby

o    Jedinec se nedokáže vyrovnat s požadavky ostatních

-          Konflikt mezi odlišnými požadavky 2 stran

o    Nadřízený X podřízený

-          Konflikt mezi rolemi

o    Pracující matka je nucena dělat přesčasy a má nemocné dítě => matka X manažerka

-          Konflikt nositele role

o    Povinnosti jsou v rozporu s morálními hodnotami

o    Zaměstnanec je požádán, aby zkreslil data ve zprávě, kterou připravuje pro kontrolní orgán

SOCIALIZACE

= je proces postupné přeměny člověka v bytost společenskou. Jedná se o začleňování jedince do dané společnosti. Je to celoživotní proces, v němž si jedinec osvojuje danou kulturu, jazyk, způsoby, chování a jednání, poznatky, postoje, hodnotový systém apod.

-          Primárně se odehrává v rodině, ale i ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole či prostřednictvím masmédií

-          Uskutečňuje se zejména sociálním učením, sociální komunikací a interakcí

-          V rámci socializace se dítě učí i rolím v sociální skupině – role rodiče, dítěte, sourozence

-          Záměrná socializace – záměrné úsilí zejména rodičů, vychovatelů a školy vychovávat

-          Nezáměrná socializace – dítě se učí vzorcům, které vidí (jak se k sobě lidé chovají, jak spolu rodiče komunikují – mile X sprostě)

Sociální učení

Je chápáno jako proces, ve kterém se jedinec socializuje. Samotný proces učení závisí zejména na vnějších podmínkách a množství podnětů, které od svého okolí dostáváme. Lze do něj zahrnout prakticky vše, čemu se v průběhu celého života naučíme.

Formy sociálního učení:

-          Posilování – učení formou odměňování a trestání. Žádoucí chování odměníme a tím je posilováno, oproti tomu nežádoucí jednání je trestáno a tím potlačováno. Je to jeden z nejsilněji působících faktorů v sociálním učení.

-          Napodobování – vnějších projevů jiného člověka, kterého si vážíme (gesta, oblékání …)

-          Identifikace – převzetí pozorovatelných způsobů chování, postojů a názorů osoby, která slouží jako identifikační vzor. Nemusí se jednat o totální ztotožnění s určitou osobou, ale třeba jen o převzetí určitého názoru, ideálu, postoje.

Zimbardův vězeňský experiment

-          Jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších psychologických experimentů.

-          Řízen a proveden Richardem Zimbardem v roce 1971

-          Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a ve sledování jejich chování

-          Tento experiment však musel být předčasně ukončen (již po šesti dnech) kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu.

-          Ukázalo se, že i zdraví člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době.

-          Závěrem experimentu byl názor, že brutální zločiny např. v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností.

V síti Wikia

Náhodná Wiki